Jaké povolání nejméně vydělává v Česku v roce 2026?

Když si představíte, jaký je životní styl lidí, kteří pracují v těch nejvíce viditelných profesích - kuchaři, učitelé, ošetřovatelé - tak často předpokládáte, že tyto práce jsou jen trochu podprůměrné. Ale co když vám řeknu, že některé z nich vydělávají méně než 15 000 korun měsíčně, a to i přes plný pracovní úvazek? A že to není chyba systému, ale strukturální problém, který se už desetiletí neřeší?

Co znamená „nejméně vydělávající“ v Česku v roce 2026?

Nejmenší mzda v Česku je aktuálně 18 100 korun na měsíc. Ale to je jen zákonem stanovený minimum. Ve skutečnosti mnoho lidí vydělává méně, protože pracují na dohodách, v neformální ekonomice, nebo v odvětvích, kde platy nejsou regulovány. Pokud hledáme povolání, která nejméně vydělávají, musíme se podívat na průměrné příjmy, ne jen na zákonné minimum.

Podle dat Českého statistického úřadu z roku 2025 je průměrný příjem v některých sektorech pod 14 000 Kč měsíčně. A to i přes inflaci, která se v posledních letech pohybovala kolem 5-7 %. Tyto pracovní místa nejsou jen „špatně placené“. Jsou systemicky podhodnocené.

Povolání, která vydělávají nejméně

Nejníže placené profese v Česku v roce 2026 nejsou ty, které byste čekali. Nejsou to třeba čistící pracovnice nebo zahrádkáři. Jsou to práce, které jsou nezbytné, ale neviditelné.

• Pracovníci v domácí péči - osoby, které pomáhají starým lidem s koupelí, jídlem nebo přesuny, vydělávají průměrně 12 500 Kč měsíčně. Většinou pracují na dohodě, nemají odpočinek, nemají nemocenské, a často musí jízdit na více pracovních míst.
• Asistenti v knihovnách a kulturních zařízeních - většina těchto pracovníků má plat mezi 13 000 a 14 500 Kč. Pracují v úřadech, které jsou financovány z veřejných peněz, ale jejich mzdy nejsou upraveny podle zátěže práce.
• Pracovníci v obchodech s potravinami na malých plochách - v obchodech v obcích s méně než 5 000 obyvateli vydělávají pokladníci a skladníci průměrně 13 800 Kč. Někdy to je i méně, pokud nejsou v zaměstnání na plný úvazek.
• Učitelé v mateřských školách - i když všechny školy jsou veřejné, platy učitelů v mateřských školách jsou nižší než u základních škol. Průměrně 14 200 Kč měsíčně. Je to způsobeno tím, že jejich vzdělání není považováno za „akademické“.
• Pracovníci v sociálních službách - lidé, kteří pomáhají lidem s mentálními onemocněními nebo postižením, vydělávají průměrně 13 500 Kč. Práce je náročná, emocionálně vyčerpávající, a zároveň nejedná se o „kariéru“ v tradičním smyslu.

Proč právě tyto práce?

Nejníže placené profese nejsou nižší proto, že jsou „lehké“. Naopak - jsou to práce, které vyžadují největší trpělivost, empatii a fyzickou odolnost. Ale systém je postavený tak, že tyto dovednosti nemají finanční hodnotu.

Na rozdíl od programátorů, kteří mohou vydělávat 70 000 Kč, nebo lékařů, kteří mají garantované příjmy, tyto profese nejsou „tržní“ v tradičním smyslu. Není to, že by lidé nebyli schopní dělat svou práci. Je to, že společnost nevidí jejich přínos jako „hodnotný“ pro ekonomiku.

Veřejné služby, které byly dříve podporovány státem, se dnes často přenášejí na neziskové organizace nebo soukromé firmy. A ty nemají zájem platit více než nezbytné minimum. Výsledek? Lidé, kteří se starají o naše děti, staré rodiče nebo nejzranitelnější členy společnosti, jsou v největší finanční nesvobodě.

Co se děje v regionech?

V Brně, kde žiju, je průměrný plat o 10-15 % vyšší než v malých obcích. Ale ve městech s méně než 10 000 obyvateli je rozdíl drsný. V obcích jako Šluknov, Hodonín nebo Vsetín se vyskytují pracovní místa, kde platy klesají pod 12 000 Kč.

Ve městech, kde není dostatek firem, se lidé musí uspokojit s prací v obchodech, v sociálních službách nebo jako pomocníci v domácí péči. A protože nemají alternativy, neodcházejí. Zůstávají. A pracují.

Ve většině těchto obcí neexistuje žádný systém podpory. Nejsou zde pracovní centra, nejsou zde státní programy na zvýšení mezd. Jen tiché, vyčerpané ženy a muži, kteří každý den vstávají, aby pomohli někomu jinému - a pak se vracejí domů do bytu bez topení.

Je to opravdu tak špatné?

Možná si říkáte: „Ale vždyť to jsou jen nějaké práce, které každý může dělat.“ To je největší omyl.

Pracovníci v domácí péči potřebují znalosti základních lékařských postupů, schopnost komunikovat s lidmi s demencií, rozumět psychologii stárnutí. Učitelé v mateřských školách musí znát vývoj dětské řeči, emocionální vývoj, základy výchovy. A přesto je jejich práce považována za „pomocnou“.

Ve Švédsku, Německu nebo Dánsku jsou tyto profese platově podporovány. V Česku ne. A to proto, že se o ně nezajímáme. Nebo ještě lépe - nechceme se o ně zajímat. Protože kdybychom se začali zajímat, museli bychom změnit systém. A to je větší výzva, než jen zvýšit plat.

Co můžete dělat?

Nejde o to, abyste se stali sociálním pracovníkem. Ale můžete začít tím, že budete vědomi, kdo vlastně dělá práci, která vás udržuje v životě.

Když koupíte potraviny v malém obchodě, poděkujte pokladní. Když vaše babička potřebuje pomoc, nechte ji u někoho, kdo dostává 13 000 Kč. Když hledáte náhradu za někoho, kdo vám čistí byt, nevybírejte nejlevnějšího. Zkuste najít někoho, kdo má trénink, zkušenosti a právo na důstojný příjem.

Největší změna začíná tím, že přestaneme považovat tyto práce za „pomocné“ nebo „dobrovolné“. Jsou to základní pilíře společnosti. A když tyto pilíře zhroutí, celá budova se začne chvět.

Proč to nemění politici?

Protože nejsou v hlasování. Lidé, kteří vydělávají 12 000 Kč, nemají čas se zapojit do politiky. Nemají peníze na cestování na shromáždění. Nemají čas číst zákony. A tak je jejich hlas v politickém systému nulový.

Politici se nezajímají o to, co dělají lidé, kteří nevolí. A tak se platy nezvyšují. Nezvyšují se ani díky „nátlaku“ občanů - protože ti, kteří by mohli nátlak vyjádřit, nevědí, že se to děje.

Toto není problém „nějakých lidí“. Je to problém celého systému, který nevidí hodnotu v tom, co je neviditelné.